Nevím, jak jste na tom zrovna finančně, a v dnešní době to pochopitelně ani dost dobře vědět nemohu. Protože my lidé v našich luzích a hájích už přes tři desetiletí nepobíráme (jenom) tabulkové platy od státu, tak hezky víceméně rovnostářské, abychom nezáviděli jeden druhému, a proto si nemohu vůbec spočítat, kolik byste asi tak mohli brát. Ale jedním jsem si skoro jist. A to tím, že určitě přinejmenším někdy nadáváte na svou finanční situaci. A pokud právě nenadáváte, pak si zřejmě zoufáte.
Čímž ale nemám na mysli, že byste na tom byli finančně nějak zle. Tak tomu může, ale také nemusí být. Jenom jsme si my čeští lidé zkrátka už za dávných časů totality zvykli nadávat na poměry, a dodnes to mnohým z nás vydrželo. Protože to bylo a je vlastně svým způsobem výhodné. Když si přece stěžujeme, ostatní nám nezávidí, a když nám nezávidí, nehážou nám různé pověstné klacky pod nohy, přesně v duch toho rčení typu ‚nechci mít kozu jako soused, chci, aby mu chcípla‘.
Kdybychom otevřeně a s úsměvem přiznávali, jak na tom jsme ekonomicky dobře, kdybychom si své finance pochvalovali, určitě by se našlo dost závistivců, kteří by nám to neodpustili, kteří by naše úspěchy nepřenesli přes srdce. A tak raději lžeme a stěžujeme si.
Přičemž je jasné, že si velice často stěžujeme neopodstatněně. Protože spousta z nás má peněz nesporně dost, a další spousta z nás by jich dost měla, kdyby se s nimi naučila lépe hospodařit. Což také často neumíme, utrácíme jako zběsilí i za hlouposti a pak časem zjistíme, že nám ty rozfofrované peníze chybí. A u dalších by prostě neškodilo, kdyby konečně začali pořádně pracovat, a pak by také měli dost.
Chudáků je prostě u nás dost. Ale ne tolik, kolik by se zdálo. A je jenom málo těch, kteří se těmito stali jenom řízením nepřívětivého osudu a bez vlastního přičinění nebo dokonce navzdory tomuto.
